Farmářka s manželem šli ke stanu. Děti nechali prohlížet si pouť. Zaregistrovali se a předali své ovoce a zeleninu organizátorům soutěže. Nyní nezbývá nic jiného než čekat.
Po stanu chodili organizátoři a pomocníci s košíky, příbory, talířky a sklenicemi s vodou. Když, najednou jednoho z nich něco zaujalo. Vzadu u stolu číslo 17. Zadíval se pořádně. A co se nestalo.
Něco se v jednom košíku pohnulo. Zase se něco pohnulo... Něco v košíku snad mrklo. To snad ne? Ach ano, zase se tam něco hýblo. Co to jen je? A teď znova... Ano, už je to opravdu vidět česneček má oči! A oni mrkají. Má dokonce nosík, a škube s ním ze strany na stranu jako králík. A co to? Teď vykouklo jablíčko. To snad ani není možné... Ha, lilek, hruška a něco zeleného... co to? Okurka, ne to je brokolice. Oni se tam snad vrtí... Ne, proboha oni MLUVÍ!
Co to neslyším, „Podívejte!“ zvolal jeden z nich, „Oni nás snědí.“ Ach to bylo křiku! „Musíme utéct!“ vykřikl další. „A rychle!“ doplnil ten první.
A než bys řekl švec, všichni, skoro najednou, vyskákali z košíku, utíkali k plachtě stanu. A byli fuč.
Nevěřil bych, kdybych sám neviděl!
Žádné komentáře:
Okomentovat